Příběhy

Když diagnóza zní: NEVYLÉČITELNÁ!

Kateřina Juřenčáková

Ležím v pyramidě. Nebo lépe řečeno, v místnosti s prostorným lůžkem, na kterém je umístěna z hranolů vytvořena pyramida. Má mi dodat sílu, povzbudit můj organismus, léčit. Věřím tomu. Věřím, protože to je to poslední, co mi zbývá.

Blíží se konec roku, čas rekapitulace a zastavení. A já ležím, přemýšlím a rekapituluji:

Je tomu jen pár dní, co naše dcerka oslavila první rok života. Zdá se mi to jako celá věčnost. Bohužel mnohem víc než na ni, musím myslet na sebe. Musím pochopit, proč se mi stalo, to co se mi stalo. Vracím se myšlenkami zpět do toho období po jejím narození a hledám, co je důvodem mých problémů.

Porod dcerky byl lehký, rychlý a krásný. V té době jsem neměla důvod ani informace, abych dceřino narození vnímala jakkoliv jinak. Narodila se v prosinci a byla nejkrásnějším Vánočním dárkem pod stromečkem. Nebylo vše jednoduché, to ne, ale ani natolik složité, abych musela onemocnět. Když bylo dceři asi 4 měsíce, pravidelně ke konci týdne jsem dostala vysoké horečky. Musela jsem hodně odpočívat, byla jsem unavená. Lékařka mi předepsala antibiotika a poslala na různá vyšetření. Měla jsem vyšší CRP, ale jinak se vše zdálo být v pořádku. Už třetí antibiotika nezabírala a doktorka začínala být lehce nervózní a předepsala další vyšetření, tentokrát plicní.

V té době, jsem z horeček a prášků byla velmi unavená a rozhodla jsem se toto vyšetření absolvovat na Moravě u rodičů a nějaký čas si v péči mé maminky odpočinout. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že náš nový útulný byt, který opouštím, uvidím až za půl roku.

Už první návštěva „plicaře“ v malém městě kousek od bydliště mých rodičů ukázala, že toto vyšetření má smysl. Lékař se zkušeným okem podíval na můj rentgen plic a oznámil: „Máte fibrózu, objednám Vás do nemocnice na důkladné vyšetření.“

Stála jsem jako opařená a vůbec netušila, co se to děje. Neměla jsem strach, protože jsem ani ve snu netušila, co to je fibróza! „A co to jako je, pane doktore?“ ptám se. „To je něco, jako tvrdnutí plic, musím Vám nasadit kortikoidy.“ „Ale já kojím!“ „Domluvte se tedy na dalším postupu v nemocnici.“

V nemocnici mě čekala sonda do plic. Vyšetření, u kterého maté pocit, že vydávíte v nejlepším případě pouze plíce, ale spíš celé vnitřnosti. Nicméně sonda potvrdila původní diagnózu a ortel zněl: Nevyléčitelná nemoc plicní fibróza, ke stabilizaci nemoci nutno nasadit kortikoidy.

„Ale já kojím!“ „Ukončíte kojení, pak se budete hlásit u svého plicního lékaře, kterým Vám kortikoidy předepíše.“

OK. Mám tedy nějaký čas na to, abych se vyléčila. Hledám si veškeré možné informace a zjišťuji, jak závažné onemocnění mě potkalo a jaké „svinstvo“ jsou kortikoidy. S mojí mamkou nasazujeme léčbu vším možným. Za tu dobu jsem vyzkoušela od bylin, přes obklady, zdravé jídlo až po urinoterapii, no prostě skoro všechno. Začalo se mi dařit lépe. Horečky ustaly a já jsem měla pocit, že další návštěva lékaře bude pozitivní. Jediné co se změnilo, byly občasné návaly kašle. Spojovala jsem si to s čištěním plic a představovala jsem si, že vše špatné tímto způsobem z plic odchází. Kdybych měla víc času, možná by to byla pravda, ale musela jsem ještě mnoho zažít, abych mnoho pochopila.

Objednala jsem se bez strachu k lékaři na kontrolu. Dcerka spala v kočárku, bylo jí asi 6 měsíců. Do dnes vidím, jak leží slaďoučce a spinká. Já se nakloním a říkám jí: „Za chvilku se vrátím sluníčko.“ Ta chvilka trvala měsíc a půl.

V ordinaci po zhlédnutí nového rentgenového snímku, mi lékař oznámil, že mám v levém rohu plíce pneumotorax. Laicky řečeno, plíce praskla. Proto ty záchvaty kašle. Okamžitě zvedá telefon a sanitka mě s blikajícím světlem převáží do nemocnice.

Pobyla jsem si ve dvou nemocnicích, celkem asi 7 týdnů. Vyzkoušeli na mě vše možné. Když nefungovalo vyfukování do trubky, připojili mě na úplně nový přístroj, který měl za úkol bublinu na plíci odsát a tím plíci zacelit. Určitě to byl dobrý nápad. Jen shodou okolností mě na tento přístroj připojili v pátek a do pondělí se na mě nikdo nepřišel podívat. Hadička od přístroje se zamotala a dostala opačný chod. Tím přístroj, místo abych pomáhal, začal škodit. V pondělí jsem na tom byla už tak špatně, že mě okamžitě převezli do Brna na operaci. Měla jsem 40°C horečky. Vše kolem mě byla jako ve snu. V Brně jsem si pobyla tři dny a z nedostatku místa, mě vrátili zpět do předchozí nemocnice. Vezla mě stará přeplněná sanitka, byly velké vedra a já dva dny po operaci seděla tu předlouhou cestu asi 3 hodiny. Říkala jsem řidičovi sanitky, ať mě doveze rovnou domů, protože když jsem přežila tuto cestu, přežiji už všechno. Jen se zasmál. Mě do smíchu moc nebylo. Cestou mi popraskaly stehy po operaci a do ran se dostal zánět. Každodenní čištění živé tkáně na chirurgii byla opravdu třešinka na dortu.

Samotný pobyt v nemocnici by vydal příběhů a historek na jednu knihu. Můj stav se stále zhoršoval a jednoho dne, mi oznámili, že pojedu domů. Byl to pro mě dost šok, protože do té doby mi bylo řečeno, že jsem v ohrožení života a najednou můžu domů? „Ano, malujeme nemocnici a nemáme Vás kam umístit…..“ Aha…Dnes můžu říct: „Díky Bohu!“

Po měsíci a půl v nemocnici jsem měla necelých 40 kg a vypadala jsem doslova, jako bych se vrátila z koncentračního tábora. Doma jsem se velmi rychle vzpamatovala a začalo se mi mnohem lépe dařit. Nabrala jsem sílu a odhodlání. Také jsem začala opět více věřit svým pocitům.

Rozhodla jsem se, že musím najít nového lékaře a odejít z péče nemocnice, protože jsem ztratila veškerou důvěru k tomuto ústavu i personálu. Byl to dobrý krok a věci se začaly hýbat lepším směrem….

Ale dnes ležím tady v pyramidě a přemýšlím. Vzpomínám na léto v nemocnici, na dny po návratu domů. Měla jsem tak neuvěřitelnou radost ze života, že jsem nemohla spát, abych nezmeškala chviličku toho zázraku. Seznamovala jsem se opět s dcerkou a uvědomovala si znovu, že mám dítě. Opouštěla jsem ji jako spící miminko a po návratu z nemocnice mě vítala holčička, která začínala chodit a měla dva první zoubky. Vrátili jsme se zpět do našeho bytu. Našla jsem si nového lékaře, kterému důvěřuji. Beru kortikoidy. A vše by bylo v pořádku, kdybych neměla v sobě ten velký strach. Strach, že se to vrátí. Že budu muset jít zase do nemocnice, že budu opravdu celý život brát hormony, abych mohla normálně žít.

To nemůže být pravda. Musím pochopit, co se stalo, proč jsem onemocněla. Ležím a přemýšlím. A vzpomínám na to období po dceřiném narození. Začátkem roku se slavilo výročí osvobození Osvětimi. V televizi dávali dokumenty o Osvětimi a já jsem u nich plakala. Některé záběry a příběhy byly opravu šílené. Od dětství jsem mívala sny o koncentračním táboře. Snažila jsem se z něho utéct, prokopat se ven. Ale nedařilo se mi to. Jednou v noci, po sledování dokumentu o Osvětimi, jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem, jak moc se máme dobře, jak je úžasné, že jsme zdraví. Nikdy za svůj život jsem nezažila žádné velké problémy. Měla jsem pocit, že máme dlouhodobě velké štěstí a že přece není možné takové štěstí mít stále. Tehdy jsem si v mysli říkala: “Jestli má někdo v naší rodině trpět, ať jsem to já!“

Ležím v pyramidě a vzpomínám na ty pocity a něco mi dochází. Pro Boha! Co jsem to na sebe vzala? Co to je za nesmysl? Rozhodla jsem se trpět za celou rodinu a do měsíce jsem začala být nemocná. Ale jaký to má smysl? Určitě jsme se mnohému naučili, naši rodinu má nemoc posílila, ale také zatížila. Já jsem byla nemocná, ale všichni kolem mě to nesli hůř než já. Trpěli, protože si připadali bezradní, bylo to pro ně velmi náročné období.

Tehdy v pyramidě jsem si řekla: „Dost!“ Nechci trpět za druhé, k ničemu to nevede. Každý si musí jít vlastní cestou a já v tuto chvíli nenacházím v utrpení smysl. Tehdy v pyramidě jsem si myslela, že jsem pochopila svoji nemoc. Dnes vím, že jsem odloupla první vrstvu cibule a musela jsem ještě mnoho pochopit, abych mohla odloupnout i tu poslední a tím se definitivně uzdravit.

Po pětidenním pobytu na Slovensku a s načerpanou energií z pyramidy, jsem se vrátila domů. Myšlenka, která mě od té doby provázela, zněla: „Nechci trpět za druhé, ale chci žít a naplňovat svůj život a poslání.“ Také jsem se začala léčit skrze autosugesci, abych uvěřila, že je opravdu možné být zdravá.

To vše mi pomáhalo zbavit se alespoň částečně strachu z návratu nemoci. Když jsem několik měsíců na to zjistila, že čekáme miminko, bylo to pro mě celkem překvapení. Doktor v nemocnici mi totiž další děti zakázal, stejně jako jakýkoliv sport a mnoho dalšího. Zavolala jsem tedy svému nynějšímu lékaři a novinku mu oznámila. Zachoval se naprosto profesionálně a popřál mi mnoho štěstí. Až časem jsem se dozvěděla, že vůbec netušil, jaký bude mít mé těhotenství průběh a už vůbec ne, jak skončí. Já jsem se cítila velmi dobře. Jediné co mi vadilo, byl fakt, že jsem stále brala kortikoidy. Už sice v menších dávkách, ale cítila jsem, že by to nemuselo být pro miminko dobré. Jednou za čas jsem si zavěsila prstýnek na nit a zkoušela trochu primitivně, zda léky mému tělu svědčí. Zajímavé bylo, že prstýnek vždy ukazoval, že ano a jednoho dne, ve třetím měsíci těhotenství, najednou začal ukazovat, že léky už nepotřebuji. A já je vysadila. Snižovala jsem si dávky, až jsem je přestala brát úplně. Když jsem pak přišla na kontrolu, můj lékař (mimo jiné Pan Profesor a opravdová kapacita), moje rozhodnutí naprosto respektoval.

Najednou jsem byla těhotná, bez kortikoidů a dařilo se mi velmi dobře. I porod proběhl v pořádku a zdálo se, že jsou snad všechny mé zdravotní problémy vyřešeny. Na kontrolách jsem dle lékařů byla stále nemocná s kapacitou plic asi jako 70ti letá stařenka. Ale v mém běžném životě, mě to nijak neomezovalo. Jediné co mě omezovalo, byl strach. Při každém sebemenším nachladnutí, chřipce, kašli, jsem dostávala panický strach z toho, že se vše zase vrátí.

S Kateřinou Juřenčákovou se můžete setkat ve čtvrtek 20. 4. na křtu knihy Žijící Buddha v rámci stejnojmenné přednášky Clemense Kubyho v Městské knihovně.
Více na stránce Praha 2017 →


 

Jednoho dne jsme byli na návštěvě u mých rodičů a můj muž se začetl do časopisu s článkem o německém léčiteli, který má přijet do Prahy. Řekl mi, že se mu to zdá zajímavé a že by se na něho šel podívat. To mě dost překvapilo a zaujalo a článek jsem si také přečetla a na seminář se objednala (můj muž jít už nechtěl :o) Tehdy mi jméno Clemens Kuby vůbec nic neříkalo a neměla jsem tedy žádná očekávání. Na rozdíl od mnoha jeho fanynek a fanoušků, kteří na seminář také dorazili. Bylo to celé tak jednoduché. Clemens seděl a povídal příběhy. Své i svých klientů, od dětí až po dospělé. Já jsem poslouchala a jeho povídání mi přišlo hodně zajímavé. Už se blížil konec, když Clemens začal povídat příběh o své pacientce, která trpěla rakovinou. Byla to paní s velkými problémy zdravotními i rodinnými. Měla panickou hrůzu z toho, že ji manžel opustí. Bála se, i když vynášel odpadky do popelnice, že se už nevrátí. Pro muže byl její strach velmi náročný a vedl k několika rozvodům a rozchodům. Žena za pomoci Clemensovi metody otázek, přišla na to, že její strach pramení z období dětství, kdy ji maminka zanechala ve školce a odešla. Jako malá to velmi těžce nesla, často plakala a nechtěla ve školce bez maminky zůstat. Když spolu na sezení na toto přišli, ženě se velmi ulevilo a měla pocit, že to je přesně ono, co ji vede k jejímu strachu a tím pádem i ke zhoubné nemoci a špatným partnerským vztahům. Rozloučili se, ale žena se druhý den vrátila. A říkala:“ Clemensi, pochopila jsem, že to téma je ještě mnohem hlubší!“ A začala povídat příběh z jiného života, o sobě jako malé, jak byla násilně v koncentračním táboře oddělena od své matky….

Tento příběh byl pro mě natolik silný, že jsem nemohla přestat plakat. Cítila jsem se tak trapně před všemi lidmi okolo mě. Všichni tiše poslouchali a já nezadržitelně plakala, nebylo možné to nijak skrýt, emoce byly mnohem silnější než já. Clemens to viděl a říkal: “Pokud ve vás něco vyvolá silné emoce, například film, sen, příběh atd., je to reakce těla na něco nezpracovaného ve vašem podvědomí. Sedněte si večer před spaním, zapalte svíčku a hledejte otázky. Pokládejte si otázky, pokud si nepoložíte tu správnou. Pokud naleznete správnou otázku, naleznete i správnou odpověď!

Odcházela jsem ze semináře a bylo mi jasné, že mám někde hluboko v podvědomí veliké zranění. Začalo mi něco docházet, ale nedokázala jsem to ještě identifikovat. Příští večer, když šli všichni spát, jsem si zapálila svíčku, sedla v klidu k prázdnému papíru a začala jsem si psát otázky: Proč jsou mé plíce nemocné? Proč jsem nemocná? Proč se mi špatně dýchá?.......Psala jsem další a další otázky, ale žádná mi nepřišla ta pravá. Až mě najednou napadla otázka: Kdo nebo co nechce, abych dýchala?!

Tím se zpustila nekonečná lavina emocí, pláče a bolesti. Svíjela jsem se, plakala a najednou vzala tužku a začala psát příběh o mladé ženě, židovce, která na sebe vzala utrpení své rodiny a národa a umírala v plynu v koncentračním táboře. Cítila jsem tu strašnou bolest otráveného plynu v plicích. Viděla jsem tu ženu, jak leží na zemi a snaží se nasát ještě poslední čerství vzduch z rohu stěny. Viděla jsem, jak bolestí nehty škrábe o zeď a hlavně jsem slyšela její poslední myšlenku: „Umírám zbytečně, má smrt je zbytečná. Mohla jsem žít, ale zvolila jsem si smrt. Má oběť, moje rozhodnutí, nebylo učiněno z lásky, ale z pocitu, že to tak mám udělat, že to tak musí být. Že musím trpět pro svou rodinu a národ. Umírám zbytečně.“

Jedinečných seminářů Clemense Kubyho se můžete zúčastnit již příští týden 21.–23. dubna v Klubu Lávka.
Více na stránce Praha 2017 →


 

Bylo to velmi silné a stále je. Nevím, kdo byla ona mladá žena. Nevím, zda je to duše z mé rodiny, nebo má vlastní, nebo jen naivní představa a fantazie. Ale to není vůbec důležité. Důležité je, že jsem pochopila moji nemoc. Pochopila jsem, že se opakuje něco, co muselo být dokončeno, pochopeno, aby to mohlo odejít. A přestala jsem se bát. Už nebyl důvod, aby se nemoc opět vrátila. V tu chvíli jsem pochopila a v tu chvíli jsem se opravdu uzdravila.

Pochopila jsem, že ani oběť nebo smrt za druhé, pokud není učiněna z čisté lásky, je jen nesmyslné gesto. Tato zkušenost mi otevřela oči a naučila mě vidět věci a nemoci v daleko širších souvislostech.

Touto metodou otázek jsem přišla již na více podvědomých problémů a bolestí. Pochopila jsem, jak funguje nemoc, proč přichází, proč odchází a proč je důležitá. Všechny odpovědi na naše otázky máme v sobě a jsme jediní kompetentní si na ně pravdivě odpovědět.

Je to už několik let, co nemám žádné plicní problémy. Děti mám tři a moc ráda sportuji a zejména běhám delší trasy. Moje plíce jsou zdravé, už nemám důvod tomu nevěřit.

Publikováno s laskavým svolením autorky.

Více se o Kateřina Juřenčákové dozvíte na jejích stránkách Žena Luna nebo na Facebooku katerina.jurencakova a skupinách Přirozená antikoncepce a Celonárodní pouť za přirozené porody.